Trpaslíci. Malí vzrůstem, velcí srdcem.
Většinou byli popisováni jako komické figurky, vděčný cíl různých vtípků a žertů. Ale žertovat na účet Boïndila nebo jeho dvojčete Boëndala se nedoporučuje. Své válečné sekery ovládají s takovým umem, že tlupa skřetů je pro ně jen malým předkrmem před pořádnou bitvou.
Skrytou zemi však ohrožuje daleko větší nebezpečí než tlupy skřetů. Zradou padla Kamenná brána a do Skryté země vstoupili temní alfové. Mají sličné tváře, ale místo očí černé bezedné studny… Alfové si berou životy svých obětí a Mrtvá země si bere jejich duši. Není záchrana Skryté země příliš velký úkol pro malého trpaslíka? Najděte odpověď na stránkách této knihy a vydejte se spolu s Tungdilem vstříc největšímu dobrodružství jeho života… (oficiální anotace).
Podle mě…
Prostředí, ve kterém se díky své drahé polovičce pohybuji, je kupodivu plné lidí, kteří čtou. Ne, že by četli v první řadě. V první řadě poslouchají metal a nosí dlouhé vlasy a chlastají. V druhé řadě pak šermují a čtou. A všichni, naprosto nechápu proč, zbožňují trpaslíky. Možná je to tím, že se trpaslíci tak neradi koupají, nevím. Nicméně Heitzovi Trpaslíky už přede mnou tihle lidé několikrát zmínili. A já, schopná hodiny diskutovat o Tolkienovi, jsem v takovou chvíli mohla jen mlčet. A tak jsem si řekla, že to prostě prubnu!
Hned na počátku jsem se přistihla, jak uvažuji o tom, že bych to mohla vzdát. Jak je totiž nepěkným zvykem většiny fantasy knih, okamžitě se na mě nahrnulo bezpočet podivně znějících jmen, která jsem neuměla přečíst, natož pak vyslovit. A to ani nemluvím o tom, že příběh byl od samého začátku položený na poněkud prostoduchém základu (tedy na likvidaci skřetů). Nicméně vytrvala jsem, přestože ta příšerná jména mě nepřestala štvát až do samého konce knihy. Děj byl naštěstí obohacen i o jiné zápletky, než je pobíjení skřetů.
Přestože prvních několik kapitol jsem trpěla, záhy jsem se dostala do příběhu a povedlo se mi oblíbit si hlavního hrdinu Tungdila. Je to sice trpaslík, ale ne Trpaslík. Vychovali ho lidé, nikdy neviděl trpaslici, uměl číst a psát v několika jazycích a neuměl bojovat. A přesto všechno dokázal, že když se chce, všechno jde.
Trpaslíci je vlastně neuvěřitelně silný příběh. Je to příběh, ve kterém osamělý trpaslík hledá sám sebe, přátele a tolik vysněnou lásku. Mstí mrtvé, bojuje za živé a používá při tom hlavu.
A samosebou tu nechybí pořádné bitky, několik velkých bitev, vtipné scény a hlášky a pár „nevyřešitelných“ záhad.
Když to shrnu…
Kniha se mi líbila, byť ve mě nezanechala žádný nesmazatelný otisk, jako se mi to stalo např. i Pána prstenů či u Eragona. Přiznám se, že příběhu chyběl náboj, který by mě nutil o něm silněji přemýšlet a shánět si druhý díl. I tak jsem se ale při čtení bavila (odmyslím-li ta hrozná jména) a rozhodně si myslím, že Trpaslíci stojí za přečtení. Zpětně mám nicméně pocit, že díky všem těm bitvám, zbraním a bojovým taktikám jde spíš o knihu, která zaujme kluky.
75%
A co si o této knize myslíte vy? Znáte ji? Jak se díváte na trpaslíky jako plemeno?
Bibliografická citace: HEITZ, Markus. Trpaslíci. Překlad Zdeněk Sladovník. 4. vyd. Ostrava: Fantom Print, 2012. 551 s. ISBN 978-80-7398-183-9.
