Rok 2021 pro mě byl čtenářsky opravdu velmi plodný. Velké zásluhy na tom má bezesporu čtečka knih, která se u mě rychle zabydlela. Umožňovala mi prokládat serióznější a trochu náročnější literaturu s tou odpočinkovou, díky čemuž jsem přelouskala bezmála 70 knih! A to se mi už opravdu dlouho nepovedlo.
Velký zlom u mě nastal zejména co se týče odpočinkových knih. Už od puberty čtu Patricii Briggs, ale až nyní jsem se konečně odhodlala zkusit v žánru urban fantasy i jiné autory. Hned na počátku roku jsem se nechala zlákat osvědčenou YA klasikou Nástroje smrti od Cassandy Clare – a s překvapením musím uznat, že to není úplně špatné čtení. Později jsem si trochu vylámala zuby na podprůměrné sérii Pravá krev, což je třináct navazujících knih od Charlaine Harris. O něco zdařilejší mi připadala série knih s Kate Daniels, kterou napsala Ilona Andrews. V tomto případě mám ale ještě pár dílů před sebou.
Rozšířila jsem i své rodičovské okénko. Znovu jsem si přečetla knihu AHA! Rodičovství, kterou doporučuji vážně každému, kdo se doma potýká s nějakým tím potomkem. Je totiž skvělá. V podobném duchu se nesla i kniha Maminko, nekřič od Jeanniny Mik. Z řad spíše praktických knih tu mám ještě publikaci Dílna Montessori od Chiary Piroddi, kde kromě obecnějšího povídání najdete i celou řadu tipů na to, co můžete s různě starými dětmi podnikat.
Rok překvapivě snadno pokořené výzvy!
Po několika letech se mi podařilo něco, v co jsem vlastně už ani nedoufala – splnila jsem čtenářskou výzvu na Databázi knih! V roce 2021 jsem totiž hledala takové knihy, které odpovídají nejen zadanému tématu, ale i mým čtenářským preferencím. Byl to skvělý tah, zejména můj seznam přečtených klasických děl se díky tomu hodně rozšířil.
Konečně jsem pokořila knihy jako je Já, robot (Kniha vyprávěná retrospektivně), Válka světů (Kniha vydaná před sto a více lety), 1984 (Kniha, která byla v nějaké zemi zakázaná), ale třeba i Pes baskervillský (Kniha s pruhovanou obálkou). Arthur Conan Doyle a jeho Sherlock mě ostatně na přelomu loňského roku doslova pohltili. Na vině je částečně Neil Gaiman (konkrétně jeho povídky Studie ve smaragdové a zejména pak Případ smrti a medu) a částečně netflixácký seriál s Benedictem Cumberbatchem a Martinem Freemanem.
Po letech jsem se vrátila k sérii Abhorsenka (respektive série se jmenuje Staré království) od Gartha Nixe, kterou jsem v dospívání milovala. A s drobnými výtkami jsem si ji užila i teď. Stejně tak jsem s nadšením skočila po nové knize Patricie Briggs nazvané Divoký symbol.
Když nebyl čas na čtení, našla jsem si čas na poslech. V audioverzi jsem slyšela spíše průměrnou Tvář vody Guillerma del Tora. Moc jsem si užila skvělé pokračování vtipné série Evžena Bočka Aristokratka u královského dvora nebo hodně drsnou fantasy Šedí bastardi od Jonathana Frenche. Znovu jsem se také vrátila k cestopisům, tentokrát jsem vyrazila s Tadeášem Šímou Na kole přes Afriku, což bylo vážně skvělé dobrodružství. Konečně jsem se také dostala ke knize Lucie Výborné nazvané Mezi světy, která mi sice přišla trochu zmatená, ale jinak to byl také moc příjemný poslech.
Co se naopak vůbec nepodařilo byla kniha Mezi dvěma ohni od Lucie Stoškové, kterou považuji za největší přešlap loňského roku. Trochu rozpačitá jsem byla i z Pistolníka od Stephena Kinga, jeho sérii Temná věž ale ještě rozhodně nevzdávám! Podobně zaražená jsem i z výletu do české historie v podání Jana Podšery a z jeho knihy Ewraker. Přečetla jsem obě pokračování a je mi vážně líto, že kniha nevyjde naráz, jako jeden ucelený příběh.
Na závěr ještě zmíním dvě spíše ilustrátorské lahůdky – jednou z nich jsou pekelně vtipní Belzebubové, které má na svědomí JP Ahonen, druhou je dětská kniha Ada a hrůzostrašná slavnost od mého milovaného Chrise Riddella.
A teď už jdeme na nejlepší knihy, které jsem v roce 2021 přečetla.
1) Naslouchač – Petra Stehlíková
S poměrně velkým zpožděním jsem se vrhla na původní českou fantasy Naslouchač, respektive na její první dva díly Naslouchač a Faja. Vůbec jsem to tak neplánovala, ale třetí pokračování nazvané Nasterea, na které ostatní čtenáři čekali čtyři roky, vyšlo jen o pár měsíců později. Už se moc těším, až si přečtu i tuhle knihu, protože předchozí dvě mě úplně vtáhly. Šlo o napínavé čtení, které bylo zasazené do úplně nového světa plného tajemných překvapení.
O co jde? Knihy vypráví příběh otrokyně Ilan, která patří mezi sklenaře. Podnárod, který žije v těch nejnuznějších podmínkách, zároveň však jako jediný dokáže zpracovávat vysoce ceněný nerost zvaný sklenit. Ilaniny schopnosti jsou tak výjimečné, že si jí brzy všimne kapitán elitní skupiny bojovníků, kterým má být od té doby stále k ruce. Přitom ale musí střežit hned několik velkých tajemství.
2) Kouř a zrcadla – Neil Gaiman
Ti z vás, kteří mě už nějaký ten pátek čtou, teď nejspíš nejsou ani trochu překvapení. Neil Gaiman se mi dostává pod kůži stále hlouběji a já cítím, že v tomhle období mého života patří mezi autory, kteří mi toho dokážou dát nejvíc. Zmiňuji ho v TOP 5 knihách roku 2020, 2019, v roce 2018 i 2017. A ani letos neporuším tradici, protože jsem přečetla další jeho skvělou sbírku povídek. Přiznám se, že u některých z nich mi bylo upřímně líto, že je autor nevzal a nezpracoval do románu.
V knize objevíte zázračné vynálezy a podivuhodné postavy: postarší ženu, která ve starém krámku objeví svatý grál, vystrašeného chlapce smlouvajícího o svůj život se zlým trollem žijícím pod mostem u trati, mladý pár, který dostane svatební dar, jenž postupně odhaluje děsivé alternativy jejich manželství. Zkrátka a dobře, Neil Gaiman čtenáře opět vtáhne do své úžasné představivosti a nenechá je ani vydechnout.
3) Já, robot – Isaac Asimov
Sbírku povídek Já, robot jsem se chystala přečíst opravdu dlouho. Pořád jsem se ale bála, protože co si budeme povídat – poprvé vyšla už v roce 1950. Nebudu tvrdit, že v knize to není znát, protože to bych lhala. Rozhodně mi to ale nijak nekazilo čtenářský zážitek. Vlastně jsem měla velmi podobný pocit, jako u knih Raye Bradburyho. I Asimov do svého díla propsal své obavy, vize a touhy. Je přitom jen přirozené, že některé se naplnily a jiné ne.
O co vlastně jde? Asimov v této knize poprvé zformuloval tři základní zákony robotiky, které se posléze staly pevnými pilíři sci-fi světa. Dnes z nich vychází celá generace autorů, kteří je považují za naprosto automatické. Přitom před sedmdesáti lety ještě nikdo nevěděl, že:
- Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
- Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
- Robot musí sám sebe chránit před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.
4) Kouzelný kalendář – Jostein Gaarder
Gaarder pro mě není žádnou novinkou, už mám za sebou Sofiin svět a Dívku s pomeranči. Obojí jsem ale četla ještě na vysoké škole, kde jsem měla k filosoficky smýšlejícím autorům tak nějak blíž, než v současnosti. To byl také důvod, proč jsem zvažovala, jestli si Kouzelný kalendář chci před vánočními svátky opravdu pořídit. Nakonec jsem neodolala a jsem opravdu ráda, protože to byla ta nejlepší audiokniha, se kterou jsem zatím měla tu čest. Moc se mi líbil i samotný příběh, ale díky interpretaci mistrů slova, jako jsou Marek Eben, Libuška Šafránková či Josef Abrhám, se to celé posunulo ještě o úroveň výš.
Kouzelný kalendář vypráví příběh malého Joachima. Ten si v knihkupectví vybere zvláštní adventní kalendář. Když ho doma otevře, vypadne na něj složený papírek s příběhem holčičky jménem Elizabeth. Ta vyběhla z nákupního centra za plyšovým beránkem a zatímco běžela, potkala anděla. Spolu s ním se pak vydala napříč místem i časem, aby se i s dalšími poutníky podívala, jak přišel na svět Ježíšek. Joachim sleduje její cestu do Betléma a každý den nedočkavě otevírá další okénko kalendáře. A kromě informací o tom, jak daleko už se Elizabeth dostala, koho potkala a co všechno zažila, k němu proniká i duch těch opravdových Vánoc.
Audiokniha je taktéž koncipovaná jako adventní kalendář. Na každý den je připravené jedno „políčko“, které odhaluje, co se Joachim a Elizabeth dozvídají o duchu Vánoc, o křesťanství a o ovcích 😉. Celé je to tak krásně poetické, autor ale přitom nijak přehnaně netlačí na náboženské prvky. Spíš vyzdvihuje různé filosofické a mravní principy.
5) Rituály šťastné rodiny – Ester Bezděk
Čím delší dobu jsem máma, tím větší je to hukot. O to víc mě těší, když někde najdu porozumění, útěchu a podporu v tom, o co se doma snažíme. A to je přesně příklad téhle knihy. Už na první pohled bylo jasné, že po vizuální stránce je kniha opravdu vymazlená. Obsahuje nádherné fotky a ilustrace, nezaostává ale ani co se týče textů. Uvnitř najdete řadu tipů na aktivity s dětmi, které jsou rozdělené podle ročních období. Některé malé rituály se odehrávají doma, jiné venku v přírodě. Kniha obsahuje i básničky, recepty a tipy na další čtení.
Největší přínos Rituálů ale vidím v tom, že nejde jen o obyčejný výčet možností. Každý text v sobě nese malé poselství a nutí k zamyšlení nad tím, jak přistupujeme k času strávenému s dětmi. Málokdy ho totiž vědomě prožíváme, často za něčím spěcháme a honíme se… Přitom ty nekrásnější chvíle, které můžeme trávit všichni spolu, nám prokluzují mezi prsty.
Tak povídejte, jaký byl váš knižní rok 2021? Které knihy vás oslovily nejvíc a které u vás naopak úplně propadly?
Moc se těším na vaše komentáře,
Péťa
