Zaklínač, oblíbený hrdina ze strastiplného světa Andrzeje Sapkowského, se v posledních letech dostává stále víc a víc na výsluní. Velká obliba povídkových a románových příběhů dala vzniknout nejen oblíbeným RPG počítačovým hrám, ale v nedávné době i novému seriálu. Jeho výroby se ujal streamovací gigant NETFLIX, který do role bílého vlka Geralta obsadil herce Henryho Cavilla. S tímto výběrem byl údajně za jedno i sám Sapkowski, v jehož rodném Polsku se dokonce natáčely i některé scény. Seriál ale navzdory tomu získal poměrně rozporuplné reakce. Fanoušci mu nejčastěji vyčítají, že původní knihy byly pro scénáristy spíš jen volnou inspirací.
Volnou inspirací je i komiksová série Zaklínač z pera Paula Tobina, která na Sapkowského tvorbu navazuje.
V prvním díle této série se zaklínač setkává s osamělým rybářem, kterého pronásleduje jeho milovaná žena. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, problém ale tkví v tom, že ta žena je už několik let mrtvá. Geralt z kraje odjíždí i s rybářem po boku, daleko se však nedostanou. Tmavý les plný krvežíznivých nestvůr je totiž zavede až k podivnému domu plnému skleněných vitráží. Uvnitř na ně čeká nejen rybářova mrtvá žena, ale i celá řada dalších záhad a děsivých překvapení.
Podle mě…
Hned v úvodu se musím přiznat, že ke komiksu jsem přistupovala s odstupem a určitou zvrhlou zvědavostí. Uvědomovala jsem si, že nepochází z pera Sapkowského a byla jsem zvědavá, jestli to na díle bude znát. Nutno však dodat, že sama jsem Zaklínače četla už před mnoha lety a vycházet jsem tak mohla jen ze vzpomínek a z toho, že jsem si před dvěma lety celou sérii poslechla jako audioknihu.
A jak to dopadlo? Rozdíl jsem cítila. Je to asi přirozené, že každý autor klade důraz na něco trochu jiného a vykresluje postavy jinak. Formát knihy, tedy grafický román, v tom určitě také hrál svoji roli. A musím říct, že překvapivě velmi pozitivní. Vyprávění bylo úsporné, bez zbytečný opisů, filosofie a politiky.
Po celou dobu jsem měla pocit, že Zaklínač je pro komiks jako stvořený!
Samotné provedení knihy se mi také líbilo. Bylo trochu jiné, než jsem si původně představovala (možná pod vlivem her a částečně i seriálu), i tak ale musím říct, že jsem si kresbu Joa Queria nakonec užila. Temná paleta barev, kterou pro Zaklínače zvolil, dodávala příběhu úžasnou atmosféru plnou tajemna a strachu.
Co se podle mě naopak příliš nepovedlo, bylo zbytečné překombinování děje. Autor nejspíš vycházel z toho, že všichni milují příšery a záhady, obojího se proto snažil do knihy dostat co nejvíc. Často jsem tak při čtení měla pocit, že některé prvky se objevují jen pro efekt, aniž by je posléze autor nějak zpracoval. Celé to ale možná souvisí i s tím, jak Paul Tobin vykreslil Geralta… Čekala jsem hromadu epických soubojů, zaklínač ale po meči prakticky nesáhl. Vystačil si dvěma kouzly, které používal stále dokola. Možná, že kdyby Geralt občas vyměnil víno za meč, hodnotila bych knihu ještě lépe.
Když to shrnu…
Skleněný dům mě příjemně překvapil. Temná kresba přinesla do příběhu tajemno a podpořila tak děs vycházející z mnoha různých monster, na které Geralt narazil. Přišlo mi, že komiksové provedení příběhu velmi svědčí – děj byl svižný a nápaditý, na druhou stranu mi ale často připadal překombinovaný a trochu mu chyběla akce. Možná to souvisí s tím, že Geralt mi připadal vykreslený rozporuplně, byl až příliš uvolněný a upovídaný.
Jak to máte vy? Znáte Zaklínače, nebo vás podobné čtení naopak vůbec neláká?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Mám doma všechny díly z této edice. Považuji to za zdařilé (některé mě samozřejmě oslovily víc než jiné) – ale připouštím, že Zaklínače jsem nečetla (jen první dvě knihy), takže nejsem žádný znalec jeho světa a příběhů.