Po jaderné válce přežívá lidstvo už jen na jediném místě na světě – ve spletitém moskevském metru, které je vystavěné dost hluboko pod zemí, aby jeho obyvatele neohrožovala radiace. Lidé zde živoří na bývalých stanicích, z nichž každá tvoří zvláštní společenství, jakýsi mikrostát podléhající vlastním pravidlům. Na jedné takové stanici žije i Arťom, mladík, který kdysi porušil jedno ze základních přikázání života v metru. Dlouho to vypadalo, že následky ho nedostihnou, nakonec se ale ukazuje, že opak je pravdou. Ve snaze odčinit svoji vinu putuje napříč celým metrem, aby dosáhl jedné osvícené stanice. Tamní lidé údajně vlastní záhadný předmět, který zachrání metro před zkázou. Projít pěšky metrem ale není ani zdaleka tak snadné, jak by se mohlo zdát.
Podle mě…
Příběh post-apokalyptického života v metru mě naprosto nadchnul. Autor totiž vytvořil velmi propracovaný svět, ve kterém nezůstává žádný prostor pro otázky. Je jasné, čím se platí, co se jí a co se pije, jaké frčí drogy, kam se chodí na záchod i kde se bere dřevo. Dokonalost tohoto univerza ještě umocňují příběhy a legendy od táborových ohňů, díky kterým se čtenář v příběhu velmi rychle zorientuje. A to i navzdory trochu nezvyklým reáliím a spletitosti samotného metra (plusem je i mapa na předsádce).
Od první kapitoly provází příběh temná atmosféra podzemí. Hlavní hrdina Arťom putuje skrz metro tmavými tunely, ve kterých se nepřítel málokdy ukáže v celé své kráse. Klidu si ale moc neužije ani na obydlených stanicích, v každé totiž vládne jiná ideologie a on se potácí od problému k problému. Zpočátku jsem si myslela, že to bude napínavé, brzy jsem ale odhalila premisu, podle které mu z problému vždy někdo pomůže. Arťom stále potkává hodné lidi, kteří mu dávají věci, provádějí ho tunely a řeší vše za něj.
Ano, tušíte správně, že Arťom si u mě moc sympatií nezískal!
Navzdory tomu, že se setkává s celou řadou různých lidí s mnoha odlišnými názory a přístupy, on sám se vůbec nemění. Je úplně jedno, kolik filosofů a náboženských fanatiků potká, nic s ním nehne. Jeho postava je naprosto směšně zacyklená, stále si pokládá ty samé otázky a vždy si odpovídá stejným způsobem. Jeho jediným plusem je, že se nestává spasitelem, kterého v něm někteří vidí.
Příliš nadšená jsem nebyla ani z dějové linie knihy. Na jednu stranu jsem se bavila při napínavém putování temnými zákoutími a užívala jsem si trochu akčnější scény z povrchu, na druhou stranu tu ale byly nešťastně uchopené filosofické pasáže (vzájemně velmi podobné) a pro mě zcela zbytečný nadpřirozený prvek odkazující k tajemnému zlu v Kremlu. Poslední zmíněné pro mě představovalo největší zklamání knihy. Autor měl obrovské možnosti vycházející z radioaktivního rozpadu, namísto toho ale přišel s démony a pentagramem. Rozpačité pocity nezmizely ani v závěru knihy, který mi přišel uspěchaný a velmi uměle vykonstruovaný. Měla jsem pocit, jako by jej autor použil pro zamaskování všech svých chyb a nedotažených nápadů. Překvapivá pointa, spíše povídkového rázu, se mu ale upřít nedá.
Když to shrnu…
Kniha Metro 2033 mě nadchla svojí propracovaností a úžasnou ponurou atmosférou. Za zmínku jistě stojí i zajímavá pointa, kterou autor odhalí na posledních řádcích. Mínusové body ale uděluji za nezranitelného hlavního hrdinu, nadpřirozené síly v Kremlu a za uspěchaný konec. Celkově mi přijde, že kniha je velmi nevyvážená.
Závěrem bych chtěla nakladatelství Knižní klub doporučit, aby si sehnali nového korektora. Tomu stávajícímu totiž shoda přísudku a podmětem asi nic neříká. Je to ostuda!
Znáte tento post-apokalyptický román? Jak se vám líbil? A znáte hru, která vznikla volně na motivy knihy?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografická citace: GLUCHOVSKIJ, Dmitrij Aleksejevič. Metro 2033. Překlad Rudolf Řežábek. Vydání druhé. Praha: Knižní klub, 2015. 469 stran. ISBN 978-80-242-5116-5.
Sérii Metro znám, ale ještě jsem žádný její díl nečetla. Ne, že bych se tomu vyhýbala, ale vlastně mě to ani tolik neláká. Slyšela jsem na to pochvaly i kritiku a usoudila jsem, že to není něco, co si nutně musím přečíst, než zemřu. 😀 🙂
Pěkná recenze. 🙂
Já jsem o ní předtím slyšela jen hodně okrajově, spíš ve spojitosti s PC hrou. Ani jsem moc nevěděla, do čeho jdu, když jsem začínala číst.
Metro mě moc bavilo, nejvíc všechny ty různé politické/fanatické systémy vládnoucí na stanicích, přišlo mi, že to úžasně vystihuje lidstvo jako celek a že jsme nepoučitelní. Arťom mi nijak zvlášť nevadil, ale to hlavně proto, že jsem ho vnímala jako průvodce než jako hlavního hrdinu 😀 Konec pro mě byl snad nejlepší částí knihy, Gluchovsky to s překvapivými konci doopravdy umí (viz. kniha Budoucnost)
Pointa na konci se mi také líbila, jinak mi ale přišlo, že je závěr hrozně uspěchaný. Poslední dvě kapitoly byly hodně rychlé, vše šlo hrozně hladce (až podezřele) a to mě trochu zklamalo.
Motiv knihy zní opravdu zajímavě, docela by mě zajímalo, jak by se žilo v takových podmínkách. Možná se po knize někdy podívám.
Mě právě ten motiv hrozně oslovil. Člověku to nedá a uvažuje nad tím. Zajímavá byla i myšlenka toho, jak se lidé vlastně vůbec nezměnili a pěstovali i v metru různé ideologie.