Recenze: Havraní kruhy: Ódinovo dítě – Siri Pettersen

Představ si, že ti chybí něco, co všichni ostatní mají. Něco, co dokazuje, že patříš do jejich světa. Něco tak důležitého, že bez toho jsi nikdo. Nákaza. Pouhý mýtus. Hirka se v den svých patnáctých narozenin dozvídá, že je Ódinovo dítě – bezocasá zrůda z jiného světa. Opovrhovaná, obávaná a pronásledovaná. Člověk. Někdo si však nepřeje, aby její tajemství vyplulo na povrch, a hodlá to zajistit všemi prostředky. Zmatená Hirka musí uprchnout, protože jí jde o život. Existují však nebezpečnější stvoření než Ódinovy děti a Hirka není jediná, kdo prošel bránou mezi světy…

Úspěšná norská trilogie Havraní kruhy se inspiruje severskou mytologií, ale přitom vytváří vlastní svébytný svět.

Být člověkem v Ymslandu znamená ocitnout se ve zcela nezvyklé roli vyvržence. Hlavní hrdinka není vyvolená, dokonce nemá žádné zvláštní schopnosti. To, co ji odlišuje od ostatních, je děsivý fakt, že postrádá něco, co všichni ostatní mají.

Podle mě…

Příběh mě lákal nejen svým názvem, který ve mně probouzel moji dlouholetou lásku k severské mytologii, ale i svým rozsahem, krásným zpracováním (které je u nakladatelství Host moc milým pravidlem) a také lepítkem s nápisem Nejlepší norská fantasy roku 2014.

‚Ódinovo dítě‘ je knihou, která mě hned z počátku pohltila. Hirka je sympatický vyvrhel, který se, oproti očekávání, nestane hrdinou, ale naopak ještě větším vyvrhelem. Čtenář prožívá zvraty jejího života, bojí se o ni a fandí jí. Musím se přiznat, že jsem si nesmírně užívala její myšlenkové pochody a popisy jejích pocitů, které možná jiným čtenářům přijdou zbytečně zdlouhavé, ale já, odkojená Pánem prstenů, jsem je považovala za roztomile výstižné.

Všechny hlavní postavy jsou právě díky těmto popisům dokonale vykreslené, což se jen tam v nějaké knize nevidí.

Poutavá mi přišla nejen hlavní zápletka, ale i popis nenaplněných romantických pocitů hlavních hrdinů. Rozvíjející se vztah mezi Hirkou a bojovníkem Rimem byl doslova strhující, vyvolával ve mně pocit nedočkavosti a nutkání číst stále dál a dál.

Zároveň se ale musím přiznat, že kvůli rozsáhlosti knihy jsem měla chvílemi problém orientovat se mezi jednotlivými postavami, náboženstvími, národy a zeměmi. A vůbec nejhůře uchopitelná mi přišla ona zvláštní síla, kterou disponují všichni, vyjma Hirky. Šlo o filosofickou proměnnou, na které stojí úplně vše, ale nikdo ji vlastně nevysvětlil. Uvědomuji si sice, že je velice těžké vystavět vlastní svět, vymezit jeho pravidla a srozumitelně je podat čtenáři, přesto však tuto drobnost považuji za poměrně velký nedostatek.

I tak se mi ale kniha ‚Ódinovo dítě‘ velmi líbila, po dlouhé době totiž šlo o klasickou fantasy, kterou jsem si opravdu užila. Opět jsem si vzpomněla, proč mám podobné knihy tak ráda a už nyní můžu říct, že pokračování této trilogie si určitě nenechám ujít.

PS: Hádejte, komu nechala Siri Pettersen komentář u fotky? 🙂