Metr a půl vysoká Dominika s ještě menší motorkou se vydává sama napříč Jižní Amerikou. Setkává se s padouchy i vzteklými psy, s poruchou i nemocnicí. Být to fikce, čtenář by si řekl, že to autor se zážitky přehnal a Dominika je neohrožená cestovatelka, kterou nic nezastaví. Ona se však bojí úplně všeho a jede dál jen proto, že si myslí, že se to zlepší. Nezlepší. A čím hůř je, tím víc je jasné, že jedinou obranou je dělat si z toho všeho srandu.
Podle mě…
Sotva dospělá Dominika v knize popisuje svoji cestu napříč Jižní Amerikou. Tu však pojímá trochu odlišným způsobem, než většina jiných cestovatelů. Ona totiž v první řadě bojuje se svým, hluboko zakořeněným strachem ze všeho neznámého. Kromě její cesty po Jižní Americe tak může čtenář zároveň sledovat i její vnitřní cestu, na které se snaží vyrovnat s obavami.
Díky tomuto přístupu se autorka nezdráhá seznámit čtenáře se vším, co se jí během cesty přihodilo. S tím dobrým i zlým. Zmiňuji to především proto, že její pouť napříč exotickými zeměmi vyznívá díky popisu nepříjemností spíše tragicky a čtenáře tak nejednou napadne, zda si ji autorka vůbec užila. Příběhu však díky těmto pasážím nechybí autentičnost.
Kniha byla vtipná a velice dobře se četla, bohužel jí ale chyběla nějaká přidaná hodnota.
O zemích, kterými Dominika projížděla, jsem se dozvěděla jen obecné, spíše nic neříkající informace. Hlouběji nebyli představeni ani tamní lidé, nebo památky. Dojem naštěstí vylepšovala rozsáhlá fotografická příloha a opravdu povedené grafické zpracování s nádhernými ilustracemi Dany Ledl.
Když to shrnu…
Kniha byla zábavná a čtivá. Autorka se nebála ukázat, že ne vždy se jí na cestě dařilo, což dodává vyprávění na autenticitě. Ta byla ostatně podpořena i bohatou sbírkou kvalitních fotografií. Jinak ale knize bohužel chyběla přidaná hodnota, která by čtenáři předala nějakou hlubší informaci.
Sledovali jste Dominičinu cestu napříč Jižní Amerikou na sociálních sítích, nebo se k vám dostala v podobě knihy? Láká vás podobně zaměřené čtení?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografická citace: GAWLICZKOVÁ, Dominika. Dominika na cestě Jižní Amerikou. 1. vydání. V Brně: CPress, 2018. 326 stran, 15 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-264-1854-2.
Díky za skvělou recenzi (před chvíli jsem otevřela nějakou, kvůli které mě málem přešel hlad…). Upřímně – něco jsem už o téhle knize viděla či spíše slyšela, i když to na mě budilo dojem toho, že někdo tak trochu využívá oblíbenosti těchto knih díky Ziburovi. Ale zní to dobře – asi to koupím sestře, která sice moc nečte, ale zase teď byla v Kolumbii, chce tam znovu, ale po prvním přednesením doma to už má zakázané. Tak pokud se jí to nebude líbit, může tím aspoň mávat před rodiči, žejo. 😀
Není zač. 🙂
Jinak srovnání se Ziburou se pochopitelně nabízí. Jeho knihy jsou trochu jinak zaměřené, oba autoři nicméně hodně sází na humor. Ten Ziburův mi přijde příjemnější, jeho knihy mají i onu přidanou hodnotu, která mi zde chyběla. Ale i přesto si myslím, že Dominika na cestě Jižní Amerikou není špatná kniha. Jen je prostě jiná.
O autorce ani její cestě jsem zatím neslyšela, tvůj příspěvek je pro mě první zmínkou o ní. Ale přijde mi to skvělé – přeci jen, většinou se do takových končin na motorce a osamoceně pouští stateční muži a ne malé, nezkušené holky. 😀 I proto to může být docela inspirující zážitek, přečíst si tuhle knížku. 🙂
Z tohohle úhlu pohledu by to asi bylo trochu zklamání, protože autorka se celou dobu bojí a je podle mě trochu sporné, jestli si cestu vůbec užila. Každopádně, vzato kolem a kolem, to zvládla. Takže to může být i inspirace.
Já si knihu nedávno půjčila v knihovně, kde jsem an ni dost dlouho čekala, ale bohužel jsem se k ní dostala teprve nedávno p ochvíli, co mi ležela doma a přečetla jen kousek a už mi knihovna hlásí, že ji mám vracet, protože na ni čeká někdo další a nemůžu si to prodloužit (a nemám ji vůbec ani měsíc, asi mají nějaké kratší výpůjční lhůty, když to jde tak na dračku). Nicméně styl psaní Dominiky mě moc nezaujal. Věřím, že kniha nebude tak špatná, ale mě to vůbec nevtáhlo, takže nevím, jestli si ji pak půjčím znovu, abych ji dočetla. A zas takové, abych si knihu kupovala, to pro mě není.
Days of Daysy
Některé knihovny mají zkrácenou výpůjční dobu. V té univerzitní jsme třeba měly knihy, které se daly půjčit jen přes noc.
Jinak pokud tě nezaujala, najdi si raději něco jiného. Styl knihy je po celou dobu velmi pomalý, i když později je kniha trochu zajímavější.
Potom, co jsem si přečetla Ziburovu poslední knížku, tak jsem uznala, že je načase dát si od podobně zaměřených knih na chvíli pauzu. Ono je to zpočátku zábavné a inspirující čtení (nemyslím tím přímo to, že se člověk taky rozhodne cestovat, ale třeba tě to nakopne k tomu, aby ses nebála něčeho obyčejného, když obdobně starý člověk cestuje docela sám na opačné straně zeměkoule), ale později začíná chybět právě ta vyšší hodnota. Třeba v první knize měl Zibura nějaké zajímavé informace o dané zemi, místě nebo lidech, ale přijde mi, že to se v poslední knize docela ztratilo.
Nicméně tohle je článek o knížce Dominiky a tak tu nechci psát celou dobu o jiném autorovi 🙂 Knížku jsem nečetla, zběžně jsem ji sledovala na sociálních sítích. Musím říct, že Dominiku znám především z putování žlutého cirkusu (trabantů Dana Přibáně) a tam na mě nijak pozitivně nebo sympaticky nezapůsobila a proto jsem měla odstup od její samostatné cesty a nebyla z ní tak nadšená jako z jiných členů trabantí výpravy, kteří na vlastní pěst projeli Afrikou…
Vidíš, tak mě ta přidaná hodnota v posledních Ziburových knihách přišla mnohem větší, než v té první. Ale je to asi hodně o tom, co od toho člověk vlastně očekává. Jinak ale v podstatě souhlasím, že se podobné knihy rychle přejí, když se jich čte moc.
Do knihy se nejspíš pouštět nebudu. Pamatuju si, jak jsem zkoušela číst Ziburu a moc mě to upřímně nebavilo a tahle literatura není nejspíš úplně pro mě, i když místy se člověk dozví zajímavé věci o určitých zemích.
Právě čtu a před Dominikou smekám. Jsem stejně mrňavá a ustrašená jako ona, jen o 20 let starší 😉 Vůbec si neumím představit, že by sama holka (ještě strašpytel) něco takového zvládla a ona mě vyvádí z omylu. Moc se mi líbí, že si na nic nehraje a otevřeně přiznává všechny své obavy, nápady…a pak to přehraje do legrace. Nicméně je pravda, že mi tam také něco chybí. Fotky jsou super.
Krásná recenze, ale přiznám se, že to asi není kniha pro mě. Ty cestopisy mě až tak neberou… Zatím, mám v plánu to změnit! 😀