Oficiálně je couchsurfing v Íránu zakázaný, přesto však Stephan Orth procestuje tímto netradičním způsobem celou zemi. Přespává na desítkách perských koberců a zažívá bláznivá, nečekaná, rozpustilá i trochu strašidelná dobrodružství. Zároveň při tom poznává zemi, která vůbec neodpovídá obrazu zločinného státu.
Podle mě…
S jednou knihou Stephana Ortha už jste se na mém webu mohli setkat, konkrétně se jednalo o popis jeho cesty po Rusku. Tentokrát se německý novinář vydal do Íránu, který je vůči couchsurfingu ještě mnohem více nepřátelský. Za jeho provozování tu dokonce hrozí tresty, v zemi je totiž zakázaný. Ostatně jako mnoho dalších věcí, jak se z knihy dozvídáme.
Autor se snaží představit čtenářům ucelený obrázek Íránu takového, jaký opravdu je. Potkává se s tamními obyvateli, přespává v jejich domovech, mluví s nimi o jejich životě, náboženství, tužbách i strachu. Vyvrací řadu mýtů a často ukazuje, jakým způsobem tamní obyvatelé porušují zákony a vzpírají se tak představám, které o nich má velká část světa. V knize mi však chybí nějaký obecnější úvod, který by nastínil situaci v Íránu. Mnoho informací lze pochopitelně získat přímo z textu, pokud toho ale o zemi moc nevíte, může se vám někdy stát, že se budete trochu ztrácet.
Stephan Orth procestoval velkou část země a v knize ‚Couchsurfing v Íránu‘ představil dvaadvacet svých hostitelů.
Lidí, které potkal, bylo nesčetněkrát více, o přílišné variabilitě se však nedá mluvit. Seznamoval se totiž prostřednictvím komunity couchsurferů, což jsou vesměs mladí lidé s dobrou angličtinou, kteří smýšlejí pozitivně nejen o cestování, ale i o vnějším světě. Trochu se obávám, že se nejedná zrovna o reprezentativní vzorek Íránské populace.
Navzdory tomu je však kniha velmi poutavá. Autorův vypravěčský styl často připomíná reportáž, není však strohý ani strojený. Popisuje své zážitky v domovech cizích lidí s humorem i s napětím, velmi bystře se naopak vyhýbá jakémukoliv hodnocení či větší kritice. Snaží se být pouhým pozorovatelem, nikdy tak neodmítá nic z toho, co mu jeho hostitelé navrhují. A to ať už se jedná o noční rybaření, návštěvu svatbu, zakázanou bikiny party, rande pod dohledem celé rodiny, výlet do pouště nebo schůzku BDSM skupiny.
Kromě samotného textu kniha obsahuje i opisy textových zpráv, barevnou mapu na předsádce, několik barevných fotografií ve středu knihu a řadu černobílých fotografií, které jsou umístěné přímo v textu. Osobně bych asi víc uvítala, kdyby byly všechny snímky barevné a vždy se nacházely přímo u odpovídající části knihy. Někdy bylo náročné spojit si snímek se správným místem, což je podle mého názoru škoda.
Když to shrnu…
‚Couchsurfing v Íránu‘ je kniha, která ukazuje pravou tvář jedné třídy Íránských obyvatel. Na pozadí jejich životů autor představuje i samotnou zemi, její kulturu, přírodu, historii a památky. Zaměřuje se však především na to, jaký je reálný život ve státě s tak autoritativním režimem a ukazuje, že ne vždy je vše takové, jak je to prezentováno v médiích.
Znáte tento cestopis? A co říkáte na couchsurfing jako takový? Troufli byste si na takový způsob cestování?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Spolupráce: Děkuji nakladatelství Kazda za poskytnutí recenzního výtisku.
Citace: ORTH, Stephan. Couchsurfing v Íránu: moje cesta do země za zavřenými dveřmi. Překlad David Krásenský. 1. vydání. Brno: Kazda, 2019. 249 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-88316-22-0.
No jo, naše představy o národech jsou strašně zkreslené často. Vnímám to hodně tady v Německu, tedy v Sasku (a ještě konkrétněji na saském maloměstě). Prostě generalizace je něco, co moc nefunguje, když přijde řeč na lidi – a to platí o národech, náboženstvích, pohlavích, politických názorech… o všem.
Tahle knížka mi přišla zajímavá (jak jsi ji tehdy prezentovala na instagramu) hlavně proto, že z toho zkrátka člověk nemá pocit, že to musí taky zkusit, jinak se bude smažit v pekle nudného života. 😀 😀