Recenze: 40 dní pěšky do Jeruzaléma - Ladislav Zibura

Vyprávění cynického kavárenského povaleče, který vám svým nekorektním humorem dokáže, že poutník rozhodně nemusí být katolík, asketa ani nudný člověk.

Dvaadvacetiletý Ladislav Zibura v létě sbalil svůj život do 12 kilogramů, hodil batoh na záda a vypravil se po vlastních do Jeruzaléma. Bez mapy a orientačního smyslu pěšky ušel 1 400 kilometrů napříč rozpálenou krajinou Turecka a Izraele, stanul pod Zdí nářků a prožil největší dobrodružství svého života. Jeho cesta je příběhem omylů, pozoruhodných setkání, puchýřů a opruzenin.

Podle mě…

Po dlouhé době jsem si u čtení odpočinula, pobavila jsem se a zároveň se dozvěděla mnoho nových věcí. Zejména na ten poslední bod bych ráda položila zvláštní důraz, protože knihy, které čtenáře nenásilným způsobem učí, považuji za úžasné.

Ladislav Zibura knihu strukturoval stejně, jako svůj cestovní deník – jedná se vlastně jen o jeho upravený opis. Vše je proto velmi nenásilné a přirozeně podané. Čtenář se dozvídá několik důležitých informací, především však k němu proudí nespočet zajímavostí, které se týkají snad všeho. Jídla a vody, puchýřů, uspořádání měst, oslav Ramadánu, nemocnic, psů, ale hlavně lidí a jejich pohostinnosti. Kromě informací, které jsou obsažené přímo v textu, najdete navíc v knize i krátké komixy a informační bubliny.

V návaznosti na to musím zmínit, že kniha je podařená i po grafické stránce. Právě výše zmiňované ilustrace Evy Šlosarové jí dodávají šmrnc a zajímavost. Na druhou stranu mě však mrzelo, že text nebyl proložen žádnými fotografiemi.

Co jsem si však opravdu užila, byl autorův smysl pro humor. Připadal mi blízký, snad i proto, že je to mladý Čech, který se na cestu vydal s typickými předsudky našeho národa. Ironie a sarkasmus knize opravdu prospěly, protože i její závažnější části jsou podány s obdivuhodnou lehkostí. Ladislav Zibura se navíc nebojí udělat si srandu z jakékoliv sebezávažnější věci, ať už jde o náboženství, pušky nebo o jeho maličkost. Rozumím tomu, že ne každého to osloví, mě je to však nesmírně sympatické.

Když to shrnu…

Kniha mi připadala zdařilá, četla se mi snadno a bavila jsem se u ní. Přiznám se však, že někde v polovině mi začalo vyprávění místy připadat poněkud stereotypní. Asi to hodně souviselo i se samotným průběhem cesty, protože můžete jen těžko popisovat úžasné dobrodružství, když jste celý den šli nudnou pouští a kde nic, tu nic. Přesto mě to však mrzelo a pokazilo mi to jinak moc hezký čtenářský zážitek.