Dívka s pomeranči - Jostein Gaarder

Tento emočně nabitý příběh vypráví o nemoci a marném boji, ale také o naději. A samozřejmě tady najdete pár filosofických otázek.

Hrdinou této knihy je patnáctiletý Georg, kterému zemřel otec, když byl hodně malý. A teď se ale najednou najde jeho dopis adresovaný synovi. Napsal ho krátce před smrtí, protože věděl, že mu chtěl předat některé své myšlenky a poselství, kterým by tehdy malý Georg nerozuměl.

Podle mě…

Dívka s pomeranči je dalších z mých úlovků dovezených z knižního veletrhu. Knihu jsem měla přečtenou během pár hodin, rozhodla jsem se ale, že její obsah si nechám trochu projít hlavou, než se s vámi podělím o své pocity. Hodina H však konečně dozrála a já jsem tu s recenzí.

Knihou nás provází patnáctiletý Georg. Jeho otce zemřel ještě v době, kdy byl hodně malý, babička však po letech našla dopis, který napsal pro něj. Co v dopise stojí? Chlapec neváhá ani minutu, hned se na dopis vrhá a mi tak, kromě jeho pocitů, sledujeme také druhou linii příběhu – života Jana Olafa, který se odvíjí v dopisu.

Příběh Georgova otce Jana mě bavil, nenasytně jsem hltala řádky knihy, abych se dozvěděla, kdo je dívka s pomeranči a proč vlastně kupuje tolik ovoce. Měla jsem vlastní teorii, které se pochopitelně vůbec neblížila pravdě (nebyla ale zase tak odvážná, jako teorie s polární výpravou). Tento příběh byl poutavý, napínavý, snadno se četl a přiznám se, že jsem dokonce chvílemi zapomínala, že vlastně čtu dopis ze záhrobí. Georg mi to však bohužel stále připomínal! Proč bohužel?

Georga jsem si prostě neoblíbila. Podle autorova popisu mu je patnáct, na jednu stranu se však choval jako sedmileté dítě, na stranu druhou jako zažitý čtyřicátník. Nedokázala jsem se s ním sžít, vcítit se do něj a porozumět mu. Ke konci knihy mi dokonce začal vadit. Závěr knihy mě obecně zklamal celý – jakmile skončil příběh dívky s pomeranči a došla řeč na filosofii, všechno šlo do kopru.

Víte, Jan Olaf byl lékař, spoléhal na empirická fakta, ve svém životě už docela určitě setkal se smrtí a podle všeho si uvědomoval rozmanitost života a rozlehlost kosmu. A i přes tohle všechno se nedokáže na smrt podívat přímo a řeší, zda by se rozhodl nebo nerozhodl pro život, kdyby měl na výběr? To k sobě prostě nepasuje, nezlobte se na mě.

Celé závěrečné filosofické poselství mi svým způsobem přijde uměle vmáčknuté na konec smutného romantického příběhu. Tato část knihy mi připadá patetická a mám z ní pocit, jako by degradovala krásný příběh dívky s pomeranči.

Když to shrnu…

Přesto se mi však kniha četla velmi dobře, bavila mě a jejího přečtení nelituji. Očekávala jsem od ní však něco trochu jiného, více přiměřeného a dospělého. Svým způsobem rozumím tomu, proč jsem tento příběh našla v dětském oddělení.