Soubor povídek je kronikou osidlování Marsu pozemšťany. Popisuje první neúspěšné pokusy o přistání a navázání kontaktu, přes konflikty mezi marťany a pozemšťany, až po definitivní ovládnutí planety lidmi. Nic však není tak krásné, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Podle mě…
Marťanská kronika mi zpočátku dělala trochu starosti. Měla jsem totiž obavy, zda nebudu mít problém s epizodicky pojatým dějem. Spíše než uceleným románem je totiž kniha cyklem volně navazujících povídek. Nakonec se to ale ukázalo být spíše plusem – jednotlivé povídky od sebe měly odstup, ukazovaly různé lidi (a Marťany), odlišné zážitky, sny a pohledy na věc. Jedno však měly všechny příběhy společné, totiž obrovskou hloubku. Po dočtení každé z povídek, bez výjimky, jsem měla pocit, že potřebuji několikahodinový oddech, který mi umožní pořádně si promyslet vše, co jsem zrovna přečetla.
Bradbury v tomto svém díle ukazuje, jak nepoučitelní podle něj lidé jsou. V některých povídkách to doslova bije do očí, jinde jen postaví pozemšťana do opozice vůči vyspělým a vznešeným Marťanům. Každý čtenář v ten moment vidí člověka jako chamtivého a rasistického burana, který je odhodlaný přenést své problémy na další planetu v řadě.
Autor neklade důraz na technologii, ale na lidskou povahu.
Vyzdvihuje všechny hrozné lidské vlastnosti, vkládá do příběhu svůj strach z jaderných bomb, přebujelých úředníků a z pálení knih. Myslím, že právě proto už je dnes jeho kniha naprosto nadčasová – stále totiž vypovídá o tom, jak hrozné bytosti dokážeme být, když se necháme ovládat nízkými pudy a touhami.
Ironií je, že se Marťanská kronika čte tak snadno, jako by šlo o pohádku pro děti. Bradbury byl výborný vypravěč, který uměl pracovat nejen se slovy, ale i s pocity čtenáře. Příběhu tak nechybí spád ani napětí, dokáže vyvolat zoufalství, touhu, bolest, zadostiučinění, naději, strach… Při čtení si zkrátka a dobře prožijete celou škálu emocí, budete nenávidět i milovat.
Když to shrnu…
Jde o knihu, která se sice čte snadno, zároveň ale nutí člověka přemýšlet více do hloubky, uvažovat nad souvislostmi a nad svým vlastním chováním. Marťanská kronika mi připadá, jako přesně ten typ příběhu, který vyprávěním o válce učí míru. Takže jestli vám ji doporučuji? Ano, všemi deset!
Co si o knize myslíte vy? Znáte některé jiné Bradburyho dílo?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografická citace: BRADBURY, Ray. Marťanská kronika. Překlad Jarmila Emmerová. 1. vydání v této podobě. V Praze: Plus, 2017. 283 stran. ISBN 978-80-259-0727-6.
Marťanská kronika je skvost (také máme recenzi ;)). Nová vydání od plusu jakbysmet. Rozhodně doporučuji i Ilustrovaného muže, který vyšel ve stejně laděné edici. To jak Bradbury dokáže ve svých dílech vystihnout to nejhorší a nejlepší z člověka zároveň, mě nikdy nepřestane fascinovat.
Na Ilustrovaného muže se časem rozhodně chystám. Nechci si ale „vyplýtvat“ všechna Bradburyho díla najednou 😉
Tvoji recenzi jsem viděla 🙂
Páni, podle názvu bych do knihy nešla, ale když jsem si přečetla recenzi (mimochodem skvělou), vypadá kniha mnohem lákavějc, budu si to muset ještě promyslet, ale asi ji zařadím na seznam, co potřebuji nutně přečíst. 🙂 A strašně se mi líbí obálka. 🙂
Kniha za to podle mého rozhodně stojí 🙂 Jinak máš pravdu, že obálka je opravdu krásná. V podobném stylu mají navíc obálku i další knihy od Bradburyho vydané nakladatelstvím Plus.
Tohle si chci stoprocentně pořídit, přečíst a zamilovat. Už jen proto, že to napsal Bradbury, že to má tak boží obálku jako 451 stupňů Fahrenheita a tak. Děkuji za přesvědčivou recenzi. Asi vím, za co utratím poukázku, co jsem dostala pod stromeček. 🙂
Doufám, že se ti kniha bude líbit. Mě opravdu nadchla.
Od Bradburyho jsem ještě nic nečetla, ale tohle vypadá hodně zajímavě. Skvěle napsaná recenze!
Díky. Jinak myslím, že Bradbury za to opravdu stojí. Já jsem se mu dlouho vyhýbala, ale nakonec jsem podlehla a od té doby na něj nedám dopustit.
Neřekla bych ,že se Marťanská kronika čte zrovna snadno. Na tuto knihu musí být člověk kapku naladěn, i když jinak souhlasím s tím, že velmi dobře dovedl vystihnout povahu člověčí, a taky si myslím, že v tématice obsazování Marsu se odrážela neblahá zkušenost s obsazováním Ameriky. Včetně násilnictví takzvaně pokrokového člověka. Jedna kultura většinou zaniká, i když je psychicky na výši. Dravost jiné civilizace ji převálcuje.
Kupodivu člověk jako jediný tvor na světě dovede vyhubit i sám sebe. I proto je Bradburyho dílo nadčasové, protože sebevražedné sklony lidí coby civilizace, pokračují.
Mě se rozhodně snadno četla – myslím, že Bradbury píše velmi čtivě, dokáže člověka vtáhnout do příběhu. Dokonce si myslím, že by si čtení něco odnesl i člověk, který by nad dílem nepřemýšlel a jen „klouzal po povrchu“.