Legendární příběh statečných trosečníků vypráví o tom, jak se pětice mužů těch nejlepších kvalit pokouší přežít na opuštěném ostrově. K dispozici toho moc nemají, protože se ale nebojí zapojit mozek a používat ruce, ostrov pod jejich dohledem záhy vzkvétá. Brzy si však začnou všímat, že se okolo nich dějí podivné věci…
Podle mě…
Kniha mě několika svými prvními stránkami doslova nadchla. Zatímco jsem četla o ztroskotání posádky balonu, sotva jsem dýchala. Bylo to opravdu napínavé! Bohužel se ale musím přiznat, že čím hlouběji jsem do příběhu pronikala, tím menší moje nadšení bylo.
Na knize mi vadila celá řada věcí – hlavní hrdinové byli všichni přehnaně dokonalí, díky čemuž se mi bohužel nepodařilo ztotožnit se s žádným z nich. Nelíbil se mi jejich agresivní přístup, pod jehož vlivem ničili přírodu a nesnášela jsem, jak zacházeli se zvířaty. Úplně nejvíc mě ale rozčilovala lehkost, s jakou trosečníci všeho dosáhli. Ano, byli to právě telegraf a kyselina, kteří mě nadobro připravili o nadšení z příběhu. Část knihy mi připomínala spíše budovatelské romány dob minulých a přiznám se, že jsem se musela hodně přemlouvat, abych knihu neodložila.
Rozporuplné pocity mám i z tajemného ochránce, který se jako Deus ex machina objevuje vždy, když trosečníkům začíná téct do bot.
Svým způsobem pro mě představoval tu pomyslnou poslední kapku! Chtěla jsem hlavním hrdinům fandit, držet jim palce a doufat, že se jim podaří obrátit nepřízeň osudu. Ne číst dvouřádkový popis toho, jak jim zase všechno vychází do posledního detailu!
Abych však nebyla pouze kritická, přiznávám, že v závěru knihy jsem našla všechno, co jsem od ní chtěla – nečekané zvraty a pořádné dobrodružství! Konečně jsem se bavila. Jakmile autor upustil od přehnaného technooptimismu, stal se z Tajuplného ostrova příjemný napínavý příběh. Škoda jen, že k tomu nedošlo o 200 stran dřív.
Když to shrnu…
Kniha se mi četla dobře a příběh byl rozhodně zajímavý. Nebyla v něm nouze o napětí, naneštěstí ale ani o nudné popisné pasáže, kterých byla bohužel většina. Dobrodružného ducha příběhu jakoby udolávala přehnaná víra v technologický rozvoj. Ze čtení si bohužel neodnáším úplně nejlepší pocity. Ale kdo ví, třeba jsem jen na Verna už moc stará.
Jak jste na tom vy a „verneovky„? V kolika letech jste knihy četli? A jak myslíte, že byste na ně nahlíželi dnes?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografická citace: VERNE, Jules. Tajuplný ostrov. 4. vyd. Praha: Albatros, 1969. 557, [7] s. Podivuhodné cesty; Sv. 1.
Já znám Dva roky prázdnin jako seriál a několik Verneovek znám obsahově, ale žádnou jsem ještě nečetla, když jsem byla malá, nedostaly se ke mně a teď mám tolik knížek, že si na ně nedokážu udělat čas. Věřím ale, že si jednoho dne nějakou knížku od tohohle téměř klasického autora přečtu. 🙂
Dva roky prázdnin jsem četla jako dítě, ale přiznám se, že už si na to příliš nevzpomínám. Pořád ale knihu mám, tak si říkám, že jednou se k ní možná zase vrátím.
Ne, nejste na tu knihu moc stará . Ale díváte se na ni očima člověka z 21 století , kterého už moc nepřekvapí. Popisy výroby předmětů a získávání materiálů, byly na tehdejší dobu něco nového.Lidi nebyli tak informovaní o tom , jak se co vyrábí. A že by se jim všechno dařilo hned, to asi ne. Mockrát je v románu použita věta – práce to byla těžká, ale po mnohých nezdarech se podařila.
A že lovili zvěř ? No v té době se tyto způsoby lovu používaly.
Zkrátka nesmíte ten román aplikovat na dnešní dobu.