Recenze: Dobrá znamení – Terry Pratchett, Neil Gaiman

Crowley je padlý anděl, teoreticky tedy ďábel, prakticky však člověk. Celé stovky let je naturalizovaný na Zemi, kam byl nasazen jako spící agent. Miluje staré automobily a populární hudbu a všeobecně dvacáté století, protože to je mnohem lepší než století sedmnácté, a to zase bylo mnohem přijatelnější než to čtrnácté. Žije si skvěle, může si to totiž dovolit. A nyní ho čeká setkání s Ním! Nastal totiž čas narození nového Satana. Jenom rozpoznat, který z těch roztomilých novorozených chlapečků to je.

Upozornění: Zahrávat si s Armagedonem může být nebezpečné! Nezkoušejte to ve vlastním bytě!

Podle mě…

Proč jsem se rozhodla právě pro tuto knihu? Inu, Neila Gaimana mám opravdu ráda a Terryho Pratchetta mi zase stále někdo dohazuje. To je samé: „Vždyť tě bavil Stopařův průvodce, to je jasné, že si Pratchetta zamiluješ.“ a „Je to opravdu mistrovsky napsané, plné různých odkazů a sovních hříček – prostě knížky pro tebe.“ Přesto je však kniha Dobrá znamení jednou z těch nejrozporuplnějších, jaké jsem kdy četla.

Mnoho věcí se mi na příběhu líbilo, přiznám se však, že je tady mnohem víc takových, které mě od čtení odrazovaly. Začnu však pozitivně: Hlavní hrdinové jsou skvělí. Líbila se mi preciznost, s jakou autoři vykreslili postavy a jejich životní styl, názory, koníčky i povahové vady. Díky tomu bylo zábavné sledovat, jak se jejich osudy vzájemně proplétají. To mě však vede k první velké vadě na kráse této knihy – těch postav bylo prostě moc. Bože, bylo jich snad nekonečno! Věřte mi, když jsem se na straně 150 stále prokousávala popisy nových a nových hrdinů tak jsem si přála, aby už ten Armagedon konečně přišel.

Trochu jsem také bojovala s plynulostí příběhu. Přestože mě čtení bavilo a kniha mi připadala zajímavá, byly některé její části doslova nicneříkající a nudné. Díky tomu jsem ji občas odložila na celé dny – vždy jsem se k ní ale vrátila, protože mě zajímalo, jestli opravdu dopadne tak, jak si myslím. A víte co? Dopadla.

Závěr mě celkově dost zklamal, protože jsem předpokládala, že když příběh potřebuje k rozjezdu 200 stran, bude jeho finále strhující a zajímavé. Jenže nebylo. Napětí, které se příběhem po celou dobu táhlo, prostě nahradila nuda. A nesmím zapomenout na občasné zmatení, které pramenilo z toho, že v příběhu vystupuje bambilion postav.

Na druhou stranu musím ocenit, že jsem se při čtení docela dobře pobavila a někdy i nahlas zasmála. Byly zde i o ony slibované kulturní narážky, ani jednou jsem z nich ale nedokázala mít tu radost, jakou má jen čtenář, přesvědčený, že pochopil něco, co ostatním uniká. Proč? Překlad knihy je doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem, který si v ničem nezadá s vědeckou prací. U knih T. P. je to prý zvykem, tak nevím, jak se na to dívají ostatní. Každopádně mně to vadilo. Některé z poznámek mi přišly scestné, jiné zase zbytečně zdlouhavé. A aby toho nebylo málo, byly tady i poznámky od autorů, které se roztomile proplétaly s vysvětlivkami typu ‚co je to emzák‘.

Když to shrnu…

T.P. téměř neznám vůbec a po téhle zkušenosti už se k němu jen tak vracet nebudu, N. G. naopak znám, ale ne tolik, abych byla schopná poznat, které části příběhu jsou jeho. Nebudu, a nechci, kritizovat ani jednoho z autorů. Nicméně vůbec se nedivím, že tohle byla jejich jediná společná kniha. Pro mě osobně byla velkým zklamáním! Přestože příběh byl sám o sobě podařený a styl, jakým byl napsán, se mi zdál zábavný, bylo vše zdlouhavé, utahané a zbytečně složité.

Znáte knihu? Četli jste ji? Pokud ano, tak co si o ní myslíte? A co říkáte na spojení dvou takto významných spisovatelů?

Těším se na vaše komentáře,

Péťa

PRATCHETT, Terry a GAIMAN, Neil. Dobrá znamení. Překlad Jan Kantůrek. 1. vyd. Praha: Talpress, 2000. 489 s. ISBN 80-7197-099-9.