Píše se rok 2045 a svět, utápějící se v energetické a ekonomické krizi, je velmi chmurným místem k životu. Není divu, že většina lidí utíká před realitou do uměle vytvořeného videoherního systému OASIS, kde mohou zapomenout na běžné starosti, vytvořit si novou identitu a jejím prostřednictvím se pak pohybovat po tisícovkách virtuálních planet, pracovat, studovat, bavit se a prožívat své sny. Navíc se tam někde skrývá i dědictví po tvůrci této videohry, miliardáři Jamesi Hallidayovi, který před svou smrtí zanechal ve skrytých koutech OASIS několik klíčů, jež mají hráčům ukázat cestu k pokladu.
Podle mě…
Většinou se nenechám zlákat tím, co všichni v mém okolí mají, milují a o čem stále dokola pochvalně mluví. U knihy Ready player one jsem se nicméně rozhodla udělat výjimku. Nechala jsem se unést davovým nadšením a… co myslíte, litovala jsem?
Kniha je doslova prošpikovaná reáliemi osmdesátých let, které má hlavní hrdina v malíčku. Zpočátku mi přišlo milé, že jsem občas narazila na něco, co znám z dob svého mládí, čím dál jsem se ale v knize dostávala, tím víc mi tyhle kulturní odkazy začínaly vadit. Bylo jich totiž moc! A tím myslím doopravdy moc. Po čase jsem získala pocit, že autor se prostě jen snaží vyjmenovat co nejvíc věcí, aby si každý čtenář mohl zajásat: „Jé, tohle já přece znám!“
Hlavní hrdina se zpočátku zdá jako sympatický dospívající kluk, který to v reálném životě nemá vůbec snadné. Na řadu proto přichází virtuální realita, která mu má mnoho věcí usnadnit. Namísto toho se ale v OASIS setkáváme s typickým chytrákem typu Gary Stue (musela jsem si to najít, ale ano, existuje mužská obdoba Maru Sue), který všechno ví a všechno umí. Naprosto dokonale ovládá reálie osmdesátých let, a to do té míry, že např. dokáže slovo od slova odříkat několik filmů.
Spolu s tím, jak klesají sympatie k hlavnímu hrdinovi, objevuje se zároveň jasná vize toho, jak celý příběh dopadne. Čím dál jsem se v knize dostávala, tím větší jsem měla chuť praštit s ní do kouta. Měla jsem totiž pocit, jako bych četla obdobu pohádky o chudém Honzovi, který náhle získal celé království a princeznu k tomu. Příběh byl díky tomu nudný, o hlavního hrdinu jsem se nebála a zhruba v polovině knihy jsem začala fandit jeho protivníkům.
Když už byla řeč o princeznách, v příběhu pochopitelně neschází ani romantická linie. Hodně zvláštní a nelogická.
Jediným plusem příběhu pro mě bylo propracované prostředí OASIS a hledání velikonočního vejce (přičemž bych ráda podotkla, že výraz Easter Egg asi nebylo úplně nutné překládat). Napínavé chvilky nicméně střídalo zklamání, protože úkoly se zdály být naprosto mimo mísu. Autor podle mého názoru nevyužil potenciál virtuální reality, protože hlavní hrdinové v ní nikdy nedělali nic zajímavého, ani neobvyklého. Ne, oni prostě jen hráli staré hry. To mohli dělat i v reálném světě, ne?
Posledním hřebíčkem do rakve tohoto příběhu je pak zcela nefunkční společenský komentář. Může mi někdo vysvětlit, co se nám tím autor snažil říct? Jde mu o to, že nemáme trávit tolik času u počítačů, nebo nás k tomu naopak nabádá?
Když to shrnu…
Kniha pro mě byla obrovským zklamáním. Hlavní hrdina byl nesympatický všeználek, příběh se mi zdál naprosto předvídatelný a všudypřítomné odkazy na osmdesátá léta byly někdy až rušivé. Velice mě zklamalo i nic neříkající závěrečné vyznění. To vše, spolu s téměř dětským slohem, způsobilo, že vám knihu Ready player one rozhodně nemůžu doporučit. V tomto případě mi přišel působivější film.
Znáte tuto knihu? Co si o ní myslíte? A jak se vám líbilo filmové zpracování od oscarového režiséra Stevena Spielberga?
Těším se na vaše příspěvky,
Péťa
Bibliografické údaje: CLINE, Ernest. Ready player one. Překlad Naděžda Funioková. Vydání třetí, v EMG druhé. Praha: Knižní klub, 2018. 423 stran. ISBN 978-80-242-6042-6.
Ty jo, škoda, taky jsem o tom teď pořád slyšela, tak jsem si říkala, že bych to mohla zkusit. Třeba tomu někdy šanci dám a uvidím, jestli se s tebou shodnu nebo ne. Ale myslím, že je teď i filmové zpracování, tak se možná podívám jen na film.
Neznám tě zase tak dobře, ale na základě toho, jak dlouho tě sleduji si myslím, že by se ti to také moc nelíbilo. I když jeden někdy neví. Třeba bys byla nadšená 🙂
He – tohle je první recenze na Ready player one, která není úplně nebo docela úplně pozitivní. Vlastně dost negativní. Jsem ráda, že jsem se seznámila i s kritickým pohledem. Aspoň si nemusím tolik vyčítat, že jsem si knížku zatím nepřečetla (ani nepořídila, takže přečtení je v horizontu ještě dál. 😀 )
Zpětně lituji, že mě před knihou také někdo nevaroval 😀
Knihu jsem rozečetla, ale nedočetla. Absolutně mě to nebavilo. Normálně knížky dočítám i když třeba nejsou úplně můj šálek čaje. Říkala jsem si, že jelikož se strhnulo takové šílenství kolem této knihy, ještě jí dám šanci…ale nevím, jestli to nebude ztráta času… Děkuji za upřímnou recenzi, jsem ráda, že nejsem sama kdo se to k milovníkům RPO nepřipojí 🙂
Abych byla upřímná, jsem ráda, že jsem konečně narazila na někoho, kdo má na knihu podobný názor. Teď jsou to zhruba dva měsíce od chvíle, kdy jsem ji dočetla, a už ani nevím, jak se jmenovaly hlavní postavy. Byla to ztráta času.