Budo má ohromnou kliku. Je na světě už mnohem déle než většina imaginárních kamarádů.
Navíc vypadá jako normální člověk. Jen je zkrátka imaginární. Vidí a slyší ho pouze osmiletý Max, který je jiný než ostatní děti, trpí ne přesně definovanou poruchou. To ale Budovi nevadí, Maxe bezvýhradně miluje a je jeho andělem strážným. Nedokáže ho ochránit jen před učitelkou paní Pattersonovu, která přišla o své vlastní dítě a věří, že ona jediná je schopna se o Maxe náležitě postarat.
Podle mě…
Paměti imaginárního kamaráda jsou velmi zvláštní knihou. A velmi výjimečnou, řekla bych. Setkáváme se v ní s malým Maxem, který trpí nemocí, která je velmi podobná PAS (poruše autistického spektra), což mu znesnadňuje život. A právě proto má Buda, svého imaginárního kamaráda, který není jako děti v jeho okolí. Rozumí mu, bere ho takového, jaký je. Nesnaží se ho měnit.
V jedné ze svých rovin nám kniha ukazuje rozdílnosti ve vnímání autisty. Představuje nám Maxův svět z jeho pohledu – z pohledu dítěte, které nechápe, proč po něm ostatní chtějí, aby se jim přizpůsobovalo a snažilo se změnit. Max je šťastný, když má správnou zubní pastu, když chodí spát ve správnou hodinu a když hraje hry jen tehdy, když je na to ten správný čas. Proč by to mělo být jinak? A proto si Max vysnil Buda, dokonalého kamaráda.
Nicméně přestože je Budo svým způsobem imaginární, má také svůj vlastní život, o kterém nemá jeho člověčí kamarád ani potuchy.
Ačkoliv je Max nepopiratelným středobodem Budova života, nežije Budo jen pro něj, ale také pro sebe. Má proto strach, že na něj chlapec přestane věřit a on zemře.
Řekla bych, že mnoho čtenářů vnímá knihu jen jako ukázku života autisty, podle mého je však především o věčném útěku před smrtí. Budo se celý svůj život potácí na hranici bytí a nebytí. Stačí jen, aby na něj Max začal zapomínat a jeho existence je u konce. V druhé polovině knihy na mě pak velmi silně dolehl motiv oběti. Zajímalo by mě, zda je autor nábožensky založený, paralela s Kristem a jeho obětováním se za druhé se mi totiž zdá zjevná. Ale třeba se pletu.
Kniha nám ukazuje, že občas se musí stát něco opravdu hrozného, abychom poznali, co v životě je to důležité. Příběh je důkazem, že ve skutečnosti nestačí žít jen proto, abychom žili. Člověk, ať už je jakkoliv imaginární, potřebuje mít pro svoji existenci pádný důvod.
Když to shrnu…
Kniha mi přišla velmi výjimečná a četla se mi opravdu snadno. Příběh byl zajímavý, napínavý a odvíjel se nečekaným způsobem. Jeho vyústění ve mně navíc nechává jakousi naději. Pokud budete mít možnost si knihu přečíst, určitě to udělejte. Stojí to za to.
Znáte tento zajímavý příběh? Jak se líbí pojetí knihy?
Těším se na vaše komentáře,
Péťa
Bibliografické informace: DICKS, Matthew. Paměti imaginárního kamaráda. Vyd. 1. Praha: Argo, 2014. 314 s. ISBN 978-80-257-1123-1.
